Historie

Kousek pravdy o Československém vlčákovi

Původním účelem křížení vlka s německým ovčákem bylo získání služebních psů pro potřeby československé Pohraniční stráže. Tito psi pak měli splňovat mimořádné požadavky kladené na odolnost, vytrvalost a ostražitost, požadovanou k zajištění zabezpečení západní hranice tehdejšího Československa. Ing. Karel Hartl, náčelník služební kynologie pohraniční stráže zpracovával a prosazoval od roku 1955 projekt k získání kříženců mezi vlkem a psem, který zahrnoval prozkoumání otázek mezidruhového křížení po stránce biologie, dědičnosti, biometrie, a sledování některých fyziologických rozdílů mezi psy, vlkem, a křížencem. Dále byly sledovány otázky vytváření kladných a záporných podmíněných reflexů, procesy podráždění a útlumu, endogenní aktivita, sociální chování a jeho změny během života zvířete… Po schválení modelu pokusu a jeho materiálního zajištění velitelstvím PS bylo v roce 1957 přistoupeno k realizaci projektu, na němž se podílely chovné stanice několika brigád PS.

– Chovná stanice Libějovice sledovala biologické otázky hárání, krytí a gravidity, početnost vrhů, adaptaci kříženců na různé podněty, možnosti výchovy a výcviku, byla sledována endogenní aktivita vlka, psa a kříženců v různých generacích. Na podobném programu pracovaly i chovné stanice Grabštejn a Malacky.

– Chovná stanice Volary měla za úkol pozorovat u kříženců sociální chování a rozdíly v jeho projevu.

– Chovná stanice Cheb sledovala rozdíly v růstu tělesných proporcí kříženců ve srovnání s NO.

– Chovná stanice Karlovy Vary sledovala výchovu kříženců umístěných samostatně, nebo společně se štěňaty NO a vyhodnocovat rozdíly v projevech jejich chování.

– Chovná stanice Bratislavské brigády (Šamorín, později Malacky) měla za úkol sledovat rozdíly mezi kříženci F1, F2, a dalších generací, (takto byly označovány jen generace ze zpětného křížení na NO, tj. s klesajícím podílem vlčí krve) a později sledovat výsledky vzájemného páření kříženců různých generací.

První kříženci se narodili 26.5.1958 v chovné stanici Libějovice ze spojení vlčice BRITY a NO Cézar z Březového háje. Z pěti narozených štěňat (1 pes a 4 feny) byla pro další plemenitbu v chovné stanici Libějovice vybrána fena F1 BETY, do chovné stanice Šamorín byla vybrána fena BERTA. Zde byli odchováni kříženci druhé filiální generace, z nichž fena OSA a psi OLD a ODIN byli později převezeni zpět do Libějovic a po absolvování běžného výcvikového kurzu dále využíváni v chovu. Z potomstva feny BETY bylo odchováno několik vrhů 2.-4. filiální generace, a rovněž se uskutečnilo první spojení dvou kříženců F2. Pro další plemenitbu byli významní fena F2 BARKA, a její syn F3 HRON.

Sourozenci OSA, OLD a ODIN pak přispěli k rozšíření chovu nejen u PS, ale i mezi prvními civilními chovateli, z nichž jmenujme zejména pana Jaroslava Drimla a pány Stehlíka, Veselého, Berouška, Dr. Kafku, a p. Kincla, z jehož chovu se dále v plemenitbě uplatnila fena SILVA přes svého syna ERO z PS. Fena F2 OSA byla po prvním vrhu v Libějovicích vrácena zpět k Bratislavské brigádě PS, kde vytvořila početnou rodinu prostřednictvím svých dcer F3 KAČA , KASTA, SALA, GERA, PIRA a syna F3 PEN. Z 66 psů a 40 fen této rodiny pronikla do dalšího chovu F3 KAČA prostřednictvím dcery F4 TIRA a syna F4 GRIN.

Druhá linie, vytvořená potomky téže vlčice Brity a NO Kurt z Václavky, byla založena odchovem kříženců F1 narozených 21. 5. 1960 v Libějovicích. Ze šesti štěňat byl pro další plemenitbu vybrán pes BIKAR, a ve věku dvou měsíců byl ing. Hartlem předán k Bratislavské brigádě PS. Z jeho početného potomstva se v chovu uplatnili v druhé filiální generaci SITO, SANTA, CELA, TILA, TIVA, ve třetí filiální generaci ODON, XELA, XIDA, ORA, ODRA, SINA a další jedinci.

Třetí linie byla založena v chovné stanici policie v Býchorech v roce 1968 vlkem ARGO a fenou NO ASTA z SNB. Fena F1 URA z SNB z tohoto spojení odchovala ve stejné chovné stanici vrh kříženců F2, a poté byla se svým synem INK z SNB předána k PS do Libějovic. V další plemenitbě se z této linie uplatnil jak INK z SNB, tak jeho sestra BARA z PS, kteří byli vyžádáni mjr. Rosíkem do chovné stanice Malacky. Již u prvních kříženců byla ověřena jejich cvičitelnost a schopnost sociální vazby k lidem. Např. z potomků po psovi ODIN F2 bylo do r. 1966 do služby zařazeno 16 jedinců a civilním chovatelům předáno 18 zvířat. V tomto roce bylo navrženo znění standardu budoucího plemene, byla podána první žádost o registraci kříženců v civilní plemenné knize a o souhlas k ustanovení Klubu. V té době bohužel nebylo v Československu možné legálně založit žádný spolek bez zastřešení tak zvanou Národní frontou. Chov služebních plemen psů pak řídil Svazarm (Svaz pro spolupráci s armádou), který registraci kříženců odmítl. Další žádost byla podána 26.5.1970 opět Ing. K. Hartlem k Československému svazu chovatelů drobného zvířectva. Přípravný výbor tehdy registroval 56 kříženců v rukou civilních chovatelů v Čechách. Klub chovatelů československého vlčáka ani v tomto roce nemohl být založen. V 60-tých letech na Slovensku ještě nebyli kříženci chováni civilními osobami, chov byl centralizován v chovné stanici PS v Malackách. Kříženci byli běžně používáni jako služební psi u útvarů PS. Kynologem Bratislavské brigády PS byl mjr. František Rosík, od počátku spolupracovník ing. Hartla, pro něhož se chov československých vlčáků stal celoživotním posláním. Zejména jeho zásluhou byly u Bratislavské brigády PS vytvořeny podmínky k pokračování chovu i v 70-tých letech, kdy došlo po srpnu 1968 ke změně ve funkci náčelníka kynologie PS a v ostatních chovných stanicích byl program chovu kříženců zastaven. V roce 1974 obohatil populaci třetí vlk – ŠARIK. U Bratislavské brigády PS byli odchováni jeho potomci po křížence F3 XELA z PS a feně URTA z PS. Z těchto spojení se dále v chovu uplatnili XAVAN z PS, zejména prostřednictvím svých synů REP z PS, CIRUS z PS a vnuka BREST z PS, dále přes fenu EIDU z PS a jejich v civilním prostředí odchovaných potomků AGÁTA a AFÍR z PS (chovatelka Slavičínská, Kroměříž).

Pokračování plemenitby a další rozvoj populace u Bratislavské brigády PS umožnilo druhou vlnu rozvoje civilního chovu od poloviny 70-tých let, která se týkala celého území Československa (p. Hnátek, p. Richnovský, Dr. Švec, pí Budínská p. Ruska, Ing. Sopúch, pí. Slavičínská, p. Seitl, p. Šídlo, p. Mádle a další).

Díky ing. Hartlovi, panu Rosíkovi a jejich spolupracovníkům byla vytvořena dostatečně široká základna chovatelů pro založení klubu. V roce 1981 se konečně podařilo získat souhlas Českého svazu chovatelů se zápisem československých vlčáků do Hlavní plemenné knihy psů v Praze a se založením Klubu chovatelů československého vlčáka. Federální výbor chovatelských svazů poté souhlasil s celostátní působností nového klubu a se založením slovenské pobočky Klubu. Ustanovující schůze se uskutečnila 20.3.1982 v Brně. Až do schválení standardu plemene FCI byli českoslovenští vlčáci zapisováni v registru, jako evidovaný chov. V roce 1985 se podařilo rozšířit genetickou základnu mladého plemene využitím psa F1 KAZAN z PS, který se narodil v roce 1983 v chovné stanici PS v Libějovicích ze spojení NO Bojar von Schotterhof a vlčice Lejdy. Na vzniku plemene československý vlčák se tedy v rozpětí 25 let podíleli 4 vlci; po řadě Brita, Argo, Šarik a Lejdy. TOPlist

Zdroj: www.ceskoslovenskyvlcak.cz